Malá dvouletá holčička spí klidně v postýlce vedle máminy postele. Máma dnes přichází hodně pozdě z práce, má za sebou opravdu těžký den a je ráda, že se o její malou odpoledne a večer postarala babička. Rychle se osprchuje, vyčerpaná a tak trochu rozladěná si lehne, ještě letmo pohladí dceru po vláskách a usne.
Ráno se probudí a jen co otevře oči tak s překvapením zjistí, že malá je nějak rozladěná a strašne se tomu diví. Není ale čemu - je to další mechanismus, který používají malé děti ke svému přežití. K tomu, aby lidské mládě přežilo, vezme raději na sebe negativní pocit, který původně patřil mamince nebo tátovi. Podobně to může dokonce fungovat i v případě nemoci. Malé dítě si ji doslova na sebe natáhne. DÍTĚ JE NEMOCNICÍ RODINY. Protože někde hluboko uvnitř má zakódováno, že k tomu aby samo přežilo, musí nejprve přežít jeho rodiče. To je zákon