close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
"Vše, co jsme, je výsledkem toho, co jsme si mysleli." Buddha

Rodinne konstelace/Wilfried Nelles/2.CAST

9. února 2010 v 11:10 | androna |  Knižky a výpisky z nich

Ze život je spojen s vazbou, se nejzřetelněji projevuje tehdy, když se narodí dítě. Bez rozmnožování život odumírá. Kdo se nechá najmout do služeb předávání (a tím i zachovávání) života, souhlasí, ať chce nebo nechce, také s touto vazbou. Pouto lásky je přírodní zákon, je­muž se nemůžeme vyhnout.
Kdo má děti, ten to ví. Jeho život se rázem změní. Už nikdy nemůže žít tak, jako když žádné neměl. U žen je to jasné, ale ani muži se poutu nemohou vyhnout. Někteří se o to snaží. Jeden můj známý má asi dvacetiletého syna, se kterým není v kontaktu a který ho ne­zná (on sám ho zná a častěji ho vídal). Jednou mi o tom vyprávěl a bylo jasné, že má špatné svědomí. V jedné konstelaci, kterou si později udělal, se jeho zástupci okamžitě dařilo lépe, když jsem tam postavil osobu za jeho syna a on se k němu obrátil -já jsem přitom ale neřekl, že zástupce reprezentuje syna, pouze jsem tam postavil osobu mužského pohlaví; kromě mě o existenci syna nikdo nevěděl. Můj známý se nadále chce setkání se svým synem vyhýbat, ale vnitřně je na něj o to více fixován. Ví, že má dítě, a z toho se žádným způsobem nelze vykroutit. A není vázán pouze na syna, ale také na jeho matku, i když vztah byl pouze krátkodobý. Dítě stvrzuje vazbu, je to pouto z masa a kostí.

Manželství
Život a láska tedy vznikají z pouta a opět nás vedou do nových va­zeb. Staré vazby spolupůsobí v nových, ale nové mají přednost. Je to jeden z "řádů lásky", jak to pojmenoval Hellinger. Řád je ve službách evoluce, protože zajišťuje pokračování života. Bez toho, aby to, co je nové, mělo přednost, by to nebylo možné. Proto člověk musí opustit starou rodinu, aby mohl založit novou.
V této souvislosti se mi opět vybavil hlubší smysl svatebního rituálu. Například otec přivádějící dceru - nevěstu k ženichovi, sym­bolizuje to její odchod z původní rodiny. Tím, že ji vede a předává, propouští ji a usnadňuje její uvolnění. (Bohužel neexistuje žádný rituál pro matky, které předávají syny; takový rituál by byl asi ještě užitečnější.) Za velmi důležité považuji to, že na tradiční svatbě bý­vají hlavními (nebo dokonce jedinými) hosty příbuzní ženicha a ne­věsty, a ne přátelé, jako tomu je zvykem dnes. Díky tomu si mohou novomanželé zřetelně uvědomit, že si neberou pouze jednu osobu, ale celou její původní rodinu, která pak bude pokračovat v jejich dě­tech. Když člověk řekne ano partnerovi, říká tím současně ano také jeho původu - se všemi obtížemi, které se tam mohou vyskytovat. Ukazuje to celou tíži a hloubku této události - nikdy si nebereme jenom partnera, ale také to, co s sebou dobrovolně či nedobrovolně přináší. Současně se také jedná o slavnost na rozloučenou s původní rodinou. Ve srovnání s tím je svatba s přáteli pouze plitkou zábavou.
V rámci nové rodiny platí časový řád. To za prvé znamená, že part­nerský vztah má přednost před vztahem k dětem. V mnoha rodinách se tento řád porušuje - s následkem, že vztah pomalu odumírá a jedno dítě přebírá roli partnera, což dítěti škodí. Zejména matky inklinu­jí k tomu, aby se po porodu více věnovaly dítěti než manželovi, děti jsou na prvním místě, manžel se musí postavit do řady. Tím netrpí pouze vztah, ale také dítě. Jestliže partnerský vztah funguje, děti se zbaví zátěže - mohou si jít klidně hrát.
Je to velmi důležitý aspekt řádu. Když je v rodině více dětí, platí zde také časový řád: První přichází jako první, potom druhé atd. Ten kdo přijde později, se musí zařadit do fronty, potom je to bez stresu, jako na autobusové zastávce. Když se někdo tlačí dopředu, panuje tam neklid a napětí. Když se matka věnuje velmi pečlivě nejmladší­mu dítěti - což je normální - musí současně respektovat jak vnitřně, tak ve svém chování postavení nejstaršího, nebo s ním budou problé­my a bude se mstít na mladším sourozenci. Mnoho konfliktů mezi sourozenci je dáno tím, že je narušen tento řád. Řešení je tady jedno­duché: prostě je třeba ctít časovou posloupnost.
Vazby však nevznikají pouze v rámci klasické rodiny. Kdo si myslí, že tomu ujde tím, že se nevdá nebo neožení, ale bude žít v otevřeném svazku je vedle. Nebo přesněji řečeno, je někde mezi. Je stejně vázán jako ten, kdo se oženil, ale protože odmítá dát plný souhlas poutu a partnerství, jedná se, dalo by se říci, o partnerství na zkoušku, které je z dlouhodobého hlediska pro všechny zúčastněné obtížnější než běžné manželství. Je to takové ano-ne, "uvidíme", zkušební lhůta bez konce. Člověk zůstává stát na prahu, místo aby vešel do domu. Vztah to může jen těžko unést a vazbám se tak jako tak člověk nevyhne.
Interrupce
Je důležité podívat se na to střízlivě. Téměř všechny ženy, které byly na interrupci, trpí pocitem viny a většinou se mu snaží vyhnout tím že si pro svůj čin hledají omluvu: Byla příliš mladá nebo stará, měla již příliš mnoho dětí nebo právě chtěla dělat zkoušku, muž ji opustil a nechal ji s dítětem samotnou, manželství už nefungovalo, měla pouze krátkodobý vztah a nechtěla s tím mužem mít dítě, byla vdaná a bylo to "klopýtnutí" v mimomanželském vztahu, nebo cokoliv jiného. Všechna ospravedlnění, která mají v mnoha případech vážné pozadí a kterým předcházely a posléze je následovaly vážné duševní konflikty, ukazují ženu jako oběť. To je ale skutečnost posta­vená na hlavu a výsměch skutečné oběti. Obětováno je dítě ! Důvody proto mohou být dobré nebo špatné, závažné nebo povrchní - na sku­tečnosti to nic nemění. (Mluvím zde o ženách, protože jich se téma interrupce dotýká mnohem více než mužů; i když se na tom podílejí stejně a v zásadě pro ně platí totéž.)
V rámci rodinných konstelací je vidět, kdo je skutečnou obětí ! Kromě toho je úplně jasné, že všechny předkládané důvody nezbaví ženu (rodiče) pocitu viny, ani neusmíří dítě. Naopak: s každým no­vým zdůvodněním, jako by bylo dítě znovu potraceno. Osoby, které jsou postaveny za potracené děti, mají všichni stejné pocity, nehledě na to, jestli se jedná o muže či ženu, věřícího křesťana nebo ateistu, jestli sami někdy absolvovali interrupci nebo ne. Jak v roli rodičů, tak potraceného dítěte se cítí špatně, dokud není vina uznána a dítě není viděno a akceptováno. Jediné řešení je uznání skutečnosti, kterou lze vyjádřit větou: "Obětovala jsem tě." Jestliže to není řečeno jen tak, člověk to také cítí, cítí okamžitě hlubokou lítost a hlubokou bolest. Není to sebelítost, ale bolest kvůli obětovanému dítěti. Ještě lze po­tom říci: "Mrzí mě to" a nejdůležitější je: "Máš teď místo v mém "srdci." Víc už ale ne. Člověk musí uznat, že už se to nedá změnit a že vina zůstává. Člověk se musí vzdát jakéhokoliv zdůvodnění a pokusu omluvit se - pak ho skutečnost zasáhne plnou silou. Dítě má klid a uklidní se i rodič -ještě jsem se nesetkal s žádnou výjimku.
Mír je dán uznáním skutečnosti, k čemuž také patří přijetí vlastní viny. Kdo přijme svou vinu - pokorně, ne s pýchou, ten se dostane do souladu s obyčejným životem a se zemí, která nás zplodila, se kterou jsme jako lidé spjati. Prostřednictvím uznání své viny a milujícím srdcem jsou rodiče trvale spojeni s potraceným dítětem. Zanechávají ho v minulosti jako dítě, které se kvůli jejich zásahu nenarodilo. Díky tomu jsou všichni svobodní, jak dítě, tak rodiče.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama