close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
"Vše, co jsme, je výsledkem toho, co jsme si mysleli." Buddha

STROMY A ICH VYZNAM

14. ledna 2010 v 15:10 | androna |  Příroda a její součast



Strom je jedním z nejmocnějších symbolů lidstva. Je ztělesněním života, výrazem sjednocení tří říší (nebeské, pozemské a vodní) a osou, kolem níž je uspořádán celý svět. Staré národy většinou věřily, že strom je nabit spoustou božské tvůrčí energie, kterou může zasvěcený využít k získání přístupu k jiným formám života. Lesy se staly symbolem tajemství a proměny a domovem čarodějů a kouzelníků. Strom byl uctíván téměř ve všech částech světa, kde bylo příznivé podnebí pro jeho růst. Některé symbolické významy stromu jsou skutečně všeobecně platné. Věčně zelené stromy symbolizují dlouhověkost a nesmrtelnost. Zatímco opadavé obrodu a znovuzrození: v obou případech však ujišťují lidstvo o plynulosti bytí. Jednotlivé druhy stromů si však získaly v různých kulturách různé významy. Keltové a seveřané chovali ve velké úctě dub.

David Fontana ve svých knihách zaměřených na symboliku například uvádí, že v antice lidé věřili, že černý bez je zasvěcen Panovi, břečťan Bakchovi, magnólie Apollónovi a vavřín Dionýsovi. Pro buddhisty byl stromem poznání fíkovník. Pro taoismus broskvoň symbolizovala nesmrtelnost. Ve staré Číně byly chráněny stromy v blízkosti náhrobků a chrámů, protože v nich sídlili duchové mrtvých a bohů.

Posvátne stromy

Posvátné stromy se vyskytovaly ve všech starých kulturách. Jednalo se - v důsledku rozdílných geografických podmínek - o různé stromy, ale jejich spirituální význam byl všude tentýž. Dotýkání se dřeva, ať už pro štěstí nebo pro naději, pochází z prastaré víry ve styk s duchy stromů.

Keltský kalendář vycházel z měsíčního cyklu. Jednomu našemu kalendářnímu roku odpovídalo 13 měsíců, počítaných od úplňku do úplňku a pojmenovaných podle posvátných stromů. Můžeme proto zvýšit působení zaříkadel tím, že použijeme nějakou část posvátného stromu, zasvěceného tomu období, ve kterém zaříkadlo pronášíme.

Keltský měsíc

Strom

Období

Beth

Bříza

24. prosinec - 20. leden

Luis

Jeřabina

21. leden - 17. únor

Nuin

Jasan

18. únor - 17. březen

Fearn

Olše

18. březen - 14. duben

Saille

Vrba

15. duben - 12. květen

Uath

Hloh

13. květen - 9. červen

Duir

Buk

10. červen - 7. červenec

Tinne

Cesmína

8. červenec - 4. srpen

Coll

Líska

5. srpen - 1. září

Muin

Vinná réva

2. září - 29. září

Gort

Břečťan

30. září - 27. říjen

Ngetal

Rákosí

28. říjen - 24. listopad

Ruis

Černý bez

25. listopad - 22. prosinec

23. prosinci nevládne žádný strom, protože je to "den roku a dne". Jinými slovy čtvrtina dne, který připadá na přechodný rok.

Olše jako strom

Olše je zvláštní strom, jeden ze sedmi posvátných (kromě olše ještě bříza, jabloň, vrba, dub, habr a líska). Nepříliš rozložitý, s nevelkými okrouhlými listy bez špičky, připomínajícími obrácené srdíčko. Olše mají rády vlhké prostředí a rostou spolu s vrbami často kolem potoků a na mokřinách.

Olše byla často považována za strom čarodějnic, lidé si představovali, že v nich žijí čarodějnice s ohnivými vlasy, stejnými jako barva olšového dřeva. V mokřinách se olše stávaly domovem elfů, víl, nejrůznějších duchů, bludiček a vodníků. Při pískání na píšťalku z olšového dřeva dejte pozor: přivolává totiž vítr. Olše je v keltské mytologii pravděpodobně nějak spjatá s keltským bohem Esuem, pánem nad životem a smrtí, bohem války a také vládcem větru.

Olše jsou příjemné stromy, které se na březích řek stávají mlčenlivými společníky rybářů. Vodnímu společenstvu zase poskytují v parných dnech chladivý stín svých větví klenutých často daleko nad vodu. Pokud se cítíte být nerozhodní a svázaní nervozitou, pokud vás sužují pochybnosti o vašich schopnostech a o budoucnosti vůbec, pak právě olše je tím pravým stromem, jehož přítomnost byste měli vyhledat. Její doslova léčebné účinky především na lidskou duši vám jistě potvrdí nejeden rybář.

Lípa jako strom
Lípa je strom náročný na kvalitu půdy, dostatek světla, tepla a vzdušné vlhkosti. Má-li tyto podmínky, žije dlouhá léta a má krásné dřevo, hedvábné, lesklé, měkké, lehké a dobře štípatelné. Lípy proto patří k typickým evropským a dosud poměrně hojným stromům.

Lípa byla považována za ochranný strom rodin a klanů. Odtud snad pochází zvyk při narození prvního dítěte zasadit lípu. Byla stromem zamilovaných a sídlem bohů (bohyň) lásky. Říkalo se také, že lípy chrání před zlými duchy a nikdy do nich neuhodí blesk. Lípa bývá uváděna jako posvátný strom Slovanů, spíše se však zdá, že byla uctívána odnepaměti a Slované úctu k tomuto stromu od Keltů ochotně převzali. Lípu uctívali i staří Řekové, vzpomeňme si na dojemný příběh o Filemonovi a

Jabloň jako strom

Jabloň je člověku známá již od mladší doby kamenné a její vyšlechtěné odrůdy se pěstovaly již za dob Keltů i u nás - pro Kelty byla jabloň symbolem dokonalosti, stromem lásky a nesmrtelnosti, jedním ze sedmi posvátných stromů (kromě jabloně ještě bříza, olše, vrba, dub, habr a líska), jimž se nikdo neodvážil ublížit. Tento nevelký strom, jenž v původní plané formě obýval světlejší okraje lesů, byl odedávna předmětem mýtů.

V keltských mýtech se hrdinní králové a druidové odebírali po smrti do bájného Avalonu, čili země jablek. Také v keltských pohádkách občas vystupuje nádherný strom se zlatými jablky, obdařenými nadpřirozenou mocí. Hrdinové v těchto příbězích museli obvykle postoupit mnoho těžkých zkoušek a dobrodružství, než se jim podařilo tato jablka získat. Obdobné mýty se vyskytují v řeckých bájích (Herakles a jablka Hesperidek) nebo v germánských ságách (zlatá jablka nesmrtelnosti bohyně Iduny). Teprve křesťanská církev přisoudila jablku symbol hříchu a svodů - jablko, které Adam snědl, mělo Evě i jemu podle navádění hada dát možnost "jako Bůh znát dobré i zlé".

Keltové zkrátka chovali k jabloním velkou úctu a jablka považovali za symbol nesmrtelnosti a věčného života. Bývalo zvykem jablka zahrabávat do země jako dar zemřelým, kteří čekají na znovuzrození. Lidem smutným a nešťastným jablka vracejí energii a chuť do života, o léčebných účincích jablek na lidský organismus by se však dala napsat celá kniha. Málokdo ví, že i téměř nepoživatelná planá jablíčka lesních jabloní lze využít. Z nakrájených a usušených tenkých plátků se totiž dá připravit vynikající čaj, pročišťující krev a snižující horečku.

Příbuzným stromem je hrušeň, považovaná někdy za sestru jabloně. Jablka i hrušky sloužily často jako prostředek k lidovým věštbám, vzpomeňme si na ono vánoční rozkrajování jablka. Všeobecně platilo, že muži hledali odpovědi spíše u jabloní, zatímco ženy u hrušní. Věřilo se také, že když se vylije voda z prvního koupání novorozené holčičky na kmen hrušně, dítě bude zdravé. Mladé dívky o Vánocích házely dřevák přes korunu hrušně, pokud na ní zůstal viset, bylo to znamení, že se děvče brzy vdá.

Dřevo hrušní i jabloní je dodnes oblíbené mezi řezbáři.


Buk jako strom Buk je jedním z nejhojnějších listnatých stromů v jižní a střední Evropě. V Anglii se buk leckde ještě dodnes nazývá "matkou lesa". Jeho hladká, olověně šedá kůra jakoby sváděla k popsání jako čistý list papíru. Však také slovanské a germánské jazyky vytvořily název buku z odvozeniny slova písmeno (bukva, buchstabe).

Podobně jako dříve druidové, i germánské kněžny údajně věštily z run, vyrytých na bukové hůlky. Právě způsob věštění z magických znaků vyrytých do dřevěných hůlek s největší pravděpodobností pochází od druidů, bohužel se však nedochoval žádný písemný doklad, který by to potvrdil.

Bukové dřevo se odedávna používalo k výrobě dřevěného uhlí a k uzení. Bukvice byly vynikající potravou pro vepře, které Keltové chovali. Čaj připravený z bukové kůry má protihorečnaté účinky, vývar z bukových listů byl považován za účinný proti svědivým vyrážkám a omrzlinám.

Buk byl odedávna považován za strom, poskytující ochranu v nejistých časech. Do buku neuhodí ani blesk, říká se - a je to pravda, neboť buk má kořeny vedoucí jen povrchovou vrstvou půdy a proto blesky nepřitahuje.

Buky doslova vyzařují osvěžující jas a poskytují příjemný chládek. Lidé unavení duševním vypětím, kteří potřebují duševní osvěžení, by měli vyhledat statný buk - stačí jen chvíli postát pod jeho mohutnou korunou, abychom pocítili, jak rychle dokáže doslova provětrat hlavu, očistit mysl a uvolnit jasné vnímání.


Osika jako strom

Osika je strom příbuzný topolu a bříze. Patří mezi tzv. pionýrské dřeviny, dokáže velmi rychle osídlit různé úhory, opuštěné kamenolomy či železniční náspy. Po několika desítkách let však ustupuje v konkurenci s jinými dřevinami, neboť špatně snáší zastínění jinými stromy. Je poměrně hojným stromem v celé Evropě, obývajícím mýtiny a okraje lesů.

Dřevo rychle rostoucí osiky je měkké a pro velký obsah vody poměrně těžké. Proto se osika netěší zájmu dřevařského průmyslu. Keltové někdy využívali nařezaných proužků osiky na výrobu různých košíkářských výrobků.

Habr jako strom


Dřevo habru bývalo označováno jako železné, je to strom s nejtvrdším dřevem v Evropě. Zároveň je habr velmi odolný, nenáročný, schopný růst na všech půdách. Patří mezi původní a velmi hojné dřeviny, vyskytující se v Čechách v původních porostech již od poslední doby ledové. Bohužel však byl habr dnes na mnoha místech téměř vytlačen.

Habr je statný strom s vysokou nepravidelně klenutou korunou. Jeho kmen i spodní větve mají charakteristický vzhled, vypadají jakoby svalnaté. Možná proto, položíte-li ruku zejména na nějaký starší vzrostlý habr, můžete jasněji než u jiných stromů cítit, že je to živá bytost.

Habr má vynikající harmonizující vliv na lidi, zdržující se pod jeho korunou. Pokud vás čeká nějaká důležitá práce nebo činnost, k níž budete potřebovat mnoho duševních sil a schopnost soustředění, dodá vám je právě habr.

Jasan jako strom

Jasan je mohutný, statný strom, jehož koruna dosahuje až 45 metru výšky. Jasan patří k největším listnatým stromům. Z jasanu přímo vyzařuje klid, majestátnost a opora - není divu, že se tento strom stal důležitým prvkem mnoha mytologií. V původní germánské mytologii byl jasan dokonce stromem nejdůležitějším - známý Yggdrasil byl vesmírným stromem, jenž byl zasvěcen Odinovi. Germáni také věřili, že z jasanu se zrodil první muž, zatímco první žena vznikla z olše.

V keltské mytologii byl jasan považován za mocného ochránce a léčitele. Druidové si dělali z jasanového dřeva své kouzelné hole. Hůlka nebo hůl z jasanu byla mocným ochranným a léčivým prostředkem, zejména když v ní byly vyryty další magické symboly. Listy a semena jasanu se používaly v lidovém léčitelství k léčbě revmatismu a dny, z kůry jasanu se připravovaly léky hojící rány a proti horečce

V lidové magii odjakživa platilo, že jasan dovede člověka zbavit mnoha neduhů pouhou svou přítomností. Bývalo proto zvykem např. nemocné děti protahovat rozštěpem mladého jasanu. Podobně je tomu s klepáním "na dřevo", chceme-li, aby něco dobře vyšlo nebo aby se to nepokazilo.

Málokdo si dnes uvědomuje, že jde o prastarý keltský zvyk, který přetrval propast dvou tisíc let. Protože měli Keltové ke všem stromům ohromnou úctu, věřili, že v nich sídlí mocní duchové - klepání na dřevo mělo zprostředkovat ono přání těmto duchům. Klepalo se vždy třikrát, což je zase vzpomínka na trojí povahu většiny keltských božstev a trojku vůbec jako na posvátné keltské číslo.

Kaštan jako strom

Kaštan byl vždy ceněný strom a bývá často vysazován v parcích a zahradách. Je to strom, který doslova kypí energií, jíž obdarovává každého, kdo spočine pod jeho rozložitou korunou. Dodnes je oblíbeným stromem venkovských zahrad, kde si často lidé kolem kmene kaštanu staví lavičku. Stejně tomu bývá i na návsích.

Lesklé hnědé plody "koňského" kaštanu se nosí v kapse jako talisman a připisuje se jim ochranné působení na majitele. Trvá však pouze tak dlouho, pokud plod neztratí svůj lesk. Nejsilněji tak působí kaštany darované dítětem. Vzpomeňte také na zvířátka z kaštanů.

Vyvařená kůra kaštanu sloužila jako koupel při poruchách prokrvení, neboť obsahuje látky, které zpevňují stěny cév a zlepšují prokrvení jemných vlásečnic. Výborná koupel se též odjakživa připravovala z plodů (koňských kaštanů), neboť pomáhá nemocným revmatismem a dnou. Kaštan obsahuje také látky, které chrání pokožku proti slunci.

Ve starých dobách byl v našich zemích mnohem častější a Kelty i oblíbenější kaštan jedlý (Castanea sativa). Jeho plody jsou po upražení jedlé, navíc jeho dřevo je velmi trvanlivé a nenapadají je škůdci. Odvar z květů kaštanovníku jedlého měl prý osvobozující účinek, je určen pro lidi, kteří svoji situaci vidí jako bezvýchodnou a dlouho nenacházejí řešení.

Ořešák jako strom

Ořešák je poměrně statný strom, který dorůstá výšky 25 až 30 metru a dožívá se 200 let. Původem pochází spíše z jižní Evropy a byli to právě Keltové, kdo rozšířil jeho pěstování až do Anglie a Irska. Ořešák vyžaduje kyprou, hlubokou, na živiny bohatou půdu, mírné podnebí a chráněné polohy. Nesnáší mrazy, jeho listy obvykle opadají hned při prvním podzimním mrazíku.

Listy ořešáku, které silně voní po terpentýnu, velmi účinně odpuzují všechen nepříjemný hmyz jako jsou blechy, štěnice, vši, mouchy, roztoči a prý se jim vyhýbají i myši. Je nasnadě, že již naši předkové toho hojně využívali, listí ořešáku se podestýlalo domácím zvířatům. Z ořechových slupek se připravoval jakýsi předchůdce dnešních repelentů: v olivovém oleji se nechaly luhovat zelené slupky z ořechů asi po 6 týdnů na slunném místě. Čerstvé rozdrcené listy se také používaly zevně jako obklad na unavené oči, na kožní vyrážky a drobná poranění. Listí Ořešáku se využívá i k barvení látek a vlny. Dřevo ořešáku je velmi ceněno hlavně v nábytkářství a řezbářství.

Vlašské ořechy byly vždy považovány za symbol plodnosti. Římané, kteří je nazývali "Jupiterovy žaludky", je házeli na cestu novomanželům. Keltové ořechy hojně využívali v kuchyni a snad právě od nich pochází dušičková tradice pečené husy s ořechovou nádivkou (Dušičky nahradily původní keltský svátek Samhain).

Kontakt s ořešákem prý člověku pomáhá odpoutat se od minulosti, nalézt schopnost otevřít se novému a vůli jít za svým životním cílem. Lidé, kteří musí něco začínat znovu (např. při změně zaměstnání, stěhování), by měli vyhledat zdravý ořešák a chvíli pod ním odpočívat nebo se ho dotýkat.

Javor jako strom Javor je důležitý lesní strom s velkým množstvím různých druhů a odrůd, vyskytuje se po celé Evropě i Americe. Jeho laločnaté listy někdy připomínají lidskou dlaň. Okřídlené javorové dvounažky létají "jako vrtulník", nebo se dají nasadit na nos jako "frňák", čímž se stávají oblíbenou hračkou dětí. A opravdu javor i v keltské mytologii je stromem příznivým především pro děti. V jižní Anglii a ve Walesu se věří, že děti posazené na javorovou větev se dožijí ve zdraví vysokého věku.

Javorové dřevo prý odpuzuje netopýry a noční můry. O nábytku z javorového dřeva se tvrdí, že vyzařuje příjemné teplo. Dřevo javoru má výborné rezonanční vlastnosti a je vyhledávaným materiálem pro výrobu hudebních nástrojů. Javorový sirup (vyrábí se však spíše z amerických druhů) býval náhražkou cukru a to náhražkou velmi zdravou, neboť obsahuje hodně vápníku a železa. Proti zánětům mandlí a lymfatických uzlin se pil čaj připravený z usušených a spařených javorových listů. Obklady připravené z odvaru z větévek s kůrou sloužily proti horečce a otocích. Zajímavá je i zmínka o léčebném užití javoru už na papyrovém svitku, napsaná egyptskými kněžími před 4000 lety.

K javoru by si pro posílení měli chodit mladí lidé a děti. Ale i lidem starým, kteří mají pocit, že jim mladí uteklo mezi prsty, pomůže kontakt s tímto příjemným stromem vracet životní sílu a zbavovat se zahořklosti. Léčivý dotek javorových větví není žádnou fantazií, je to prastará zkušenost, ověřená tisíciletou praxí. Lidé trpící vleklými chorobami a zejména od mládí se vlekoucími problémy by měli nacházet u javorů právě to, co je jim třeba.


Jeřáb jako strom Podle starých keltských bájí se k nám jeřáb dostal ze země skřítků. Je to spíše menší, ne více než 20 metrů vysoký opadavý strom, jež se díky své nenáročnosti stal ozdobou mnoha městských ulic, náměstí i parků. Kůra jeřábu je v mládí leskle šedá, později rozpukaná. Také dřevo je lesklé. Plody jeřábu, krásně červené jeřabiny, jsou důležitou součástí jídelníčku ptáků a drobných savců.

Keltové považovali jeřáb za ochranný strom a všechny jeho části měli za posvátné. Větvičky jeřábu zdobily každý dům, obvykle se zavěšovaly nad dveře, neboť se věřilo, že mají schopnost odrážet zlá kouzla a kletby. Magická síla jeho ochranných schopností je veliká. Při keltském svátku Beltine si mladé dívky splétaly z větviček jeřábu věnec, který nosily na hlavě. Z větviček jeřábu se také dělal jeden z nejobvyklejších lidových amuletů: "sluneční křížek", což byly dvě zkřížené větvičky svázané nitkou. Nosily se při sobě nebo upevňovaly k oblečení. Jak víme z mnoha pověstí, druidům pak sloužily hůlky z jeřábu, zejména k ochranným kouzlům. Při Lugnasadu se obřadní koláč pekl výhradně na ohni rozdělaném z větví jeřábu.

Jeřabiny jsou považovány za jedovaté, neboť obsahují velké množství kyseliny parasorbinové a jejich požívání ve větším množství může vyvolat žaludeční potíže. Obsahují však spoustu vitaminu C. Po tepelném zpracování jejich škodlivost klesá a proto se leckde dodnes z jeřabin dělá chutná zavařenina. Staří Velšané z jeřabin vyráběli mošt. Z čerstvě utržených květů jeřábu se připravuje čaj (5 minut spařit vodou a osladit medem), který je účinný proti silnému kašli z nachlazení.

Jeřáb působí na lidi, stejně jako prakticky všechny druhy stromů, uklidňujícím a posilujícím dojmem. Pobyt v blízkosti jeřábu a kontakt s ním se doporučuje lidem, kteří mají pocit, že se nedokáží přizpůsobit novým podmínkám nebo se nemohou smířit s nastalou situací.

Líska jako strom Líska je strom, který v Evropě zdomácněl už v mladší době kamenné. Bývá to spíš keř než stromek, ale v místech, kde je dost slunce a kyprá půda, vyroste i jako strom s několika kmeny. Líska je odolná mrazu a patří k pionýrským rostlinám. Podle keltské tradice je líska stromem moudrosti, inspirace a poezie a objevuje se v mnoha starých bájích a pověstech. Líska byla jedním ze sedmi posvátných keltských stromů (kromě lísky ještě bříza, olše, vrba, dub, habr a jabloň).

Kdesi v "jiném světě" byl podle keltských pověstí lískový keř s devíti oříšky, které obsahovaly veškerou moudrost světa. Bohyni nebo duchu tohoto keře sloužilo devět kněžek. Tradice devíti panenských kněžek, žijících odloučeně od ostatních lidí, je velmi rozšířená v celém keltském světě, její stopy lze nalézt i v našich pohádkách i pověstech (i sudiček bylo původně devět) a velmi pravděpodobně odráží historickou skutečnost. Devět let trvá lísce, než přinese první plody. Devítka (tři trojky) je nejposvátnějším číslem v keltské tradici a s lískou a lidmi narozenými v jejím znamení je vždy spojena.

Lískový keř v sobě prý také tají schopnost odhalovat skryté poklady. Snad proto používají proutkaři tak rádi právě lísku k výrobě virgulí. Keltové lísku spojovali se schopností inspirace a věštby. Říkalo se, že spánek pod lískou přináší prorocké sny. Druidové si z lísky zhotovovali hůlku, pomocí které prý dokázali zjišťovat minulost a budoucnost.

Lískové ořechy byly odedávna člověku nejen užitečnou pochutinou, ale i spolehlivým lékem. Klasickým lékem proti nachlazení a zejména chronickému kašli byla pasta utřená z jemně rozemletých lískových oříšků a medu. Lískový olej má blahodárný vliv na pokožku a byl doporučován zejména těhotným ženám. Pobyt poblíž lískového keře prý rozjasňuje mysl a odhání chmury, doporučuje se zejména lidem zklamaným a zarmouceným. Lískový keř kdysi nesměl chybět na žádné zahradě, tento zvyk se udržel až do středověku a nebylo by vůbec na škodu jej obnovit.

Dub jako strom

Dub, svatý strom v mnoha starých tradicích, strom blesku, strom Diův, symbolizuje sílu, moc, solidaritu, vysokou úroveň jak materielní, tak i spirituální. Tento strom, uctívaný Kelty, znázorňuje dokonale Strom, stejně jako osu Země. Je privilegovaným nástrojem komunikace mezi nebem a Zemí. Žalud, plod dubu, připomíná symboliku vejce: hojnost, prosperita, plodnost. V duchovním smyslu symbolizuje moc ducha a ctnost živící pravdu. Tato pravda přichází ze dvou pramenů-přírody a zjevení."
Řekové věštili (mimo desítek jiných metod) ze šumění listí a pohybu větví posvátných dubů (mluvící stromy).
Od pradávných dob býval dub symbolem síly a králem lesních stromů, proto jsou listy a žaludy dodnes odznakem lesníků. Býval to strom posvátný a u Slovanů i Germánů byl zasvěcen nejvyšším bohům. Dlouhověkost dubů byla obdivována, což se projevovalo i ve starých bájích, pověstech a lidových písních. Duby jsou velice léčivé stromy a pomáhaly živit lidstvo v dobách hladomorů. Žaludy obsahují nejen výživné složky, ale i bioflavonoidy, které zvyšují kvalitu masa a zdraví prasat, které se jimi živí. Jejich svalovina pak obsahuje nejen flavonoidy, ale, vedle tuků nasycených, také polynenasycené.

Vrba jako strom


Vrba je melancholicky působící strom s barevnou kůrou, který se snadno rozmnožuje sazenicemi. Vrba má nezamněnitelnou siluetu - s větvemi sklánějícími se k vodě, aby zachytila světlo, které voda odráží. Roste rychle a kořeny pronikají půdou všemi směry.

Vrba byla uctívaným stromem již od nepaměti. Bývala symbolem smutku, ale i obnovy a víry ve znovuzrození. Pro Kelty byla jedním ze sedmi posvátných stromů (kromě vrby ještě bříza, olše, jabloň, dub, habr a líska). Symbolizovala také moudrost, inspiraci a schopnost nazírání do budoucnosti, proto pod vrbami sedávali kněží a kněžky různých náboženství a také umělci.

Tvrdí se, že mocný duch vrby, spjatý s mocí Měsíce a vody, dokáže člověka ochránit před zlými vlivy. V keltské lidové magii odjakživa platilo, že stačí se uchýlit k vrbě, svěřit jí své přání a přitom uvázat volný uzlík na její pružné větvičce. Po splnění přání však bylo nezbytné uzlík rozvázat a stromu poděkovat. Odtud je už snadné vystopovat původ rčení "mluvit do vrby".

Vrba byla také našim předkům známá jako strom s mnoha léčivými vlastnostmi. Zejména vrbová kůra, obsahující salicin (uměle vyrobenou variantu známe pod názvem aspirin) bývala vynikajícím prostředkem proti horečkám, vnitřním zánětům, otokům i revmatickým potížím.

Komu chybí vnitřní klid a nosí v sobě nahromaděnou zlost, kdo je zatrpklý a cítí se být obětí osudu, ten by měl vyhledat přítomnost vrby. Vrba dokáže uvolnit tvůrčí myšlenky, obnovit životní vitalitu a rozehnat chmury
Borovice jako strom
Borovice patří mezi nejstarší stromy, které v našich zemích rostou již desítky tisíc let. Keltové říkali o borovici, že je "matkou moudrosti", snad díky ohromné skromnosti a vytrvalosti, se kterou tento strom dokáže růst doslova ze skály. Jiný přídomek borovice zněl "ohnivý strom", to proto, že tehdy lidé používali borové pryskyřice na výrobu loučí. V neposlední řadě byla borovice pro Kelty také stromem zdraví, neboť její léčivé účinky se projevují v mnoha různých směrech. Již jen letní pohyb v borovém lese, kdy vdechujeme slunečním světlem odpařené borové silice, má neuvěřitelný léčivý účinek na všechny plicní choroby od nastuzení až po bronchiální astma.

Borové silice obsažené v koupeli nebo v masážních olejích jsou vynikajícím přípravkem proti revmatismu a poruchám prokrvení. Méně se už ví, že kouř z pálené borovice má dezinfekční účinky a zabraňuje hnilobě. Vykuřování, které se jako zvyk ještě občas někde udržuje, má vliv například na pomalejší zkázu potravin. Zajímavé je také to, že tento kouř obsahuje hodně volných iontů a působí blahodárně například proti únavě a stresu. Ze stejného důvodu se při slavnostních příležitostech zapalují svíčky - dá se celkem snadno vědecky dokázat, jaký vliv mají volné ionty na psychiku, soustředění a celkovou náladu lidí. Však také křesťanské církve pohanský zvyk vykuřování ochotně převzaly a začaly k němu používat pryskyřici z kadidlovníku. Pálení borovice, zejména o Vánocích (původně o zimním slunovratu), je starý zvyk, který sloužil k očištění a ochraně domova. Dům se zdobil borovým chvojím, které prý přinášelo do domu radost a mír.

Přítomnost borovice nesmírně uvítají lidé smutní a melancholičtí, lidé, kterým chybí radost ze života, jsou malátní nebo vyčerpaní hádkami a nesváry. Těmto lidem lze doporučit toto: najděte si silnou a zdravou borovici, nestyďte se a přitiskněte se k ní co možná nejpevněji. Zavřete oči a zkuste být chvíli tímto stromem s větvemi ve větru a kořeny hluboko v zemi.

Modřín jako strom

Modřín je nádherný strom, původní ve všech horských oblastech Evropy, kde roste i ve výškách do 2000 metrů nad mořem. Jeho dřevo je trvanlivější a pevnější než u ostatních jehličnanů, používalo se ke stavbě domů a kdysi se z něj dělaly střešní šindele.

Modřín je stromem horských víl, které nad ním mají ochrannou moc. Podle pověstí se tyto víly vždy mnohonásobně odvděčily lidem, kteří jim pomohli. Vykuřování modřínovým dřevem, či jen pálení modřínového jehličí prý dokázalo odvrátit nepříznivé vlivy. Malým dětem Keltové někdy zavěšovali kousek modřínové kůry na krk, aby je chránil před očarováním. Modřínový les má zvláštní tiché kouzlo. Stojíme-li nějakou dobu pod těmito stromy, můžeme si pomoci od nedostatku sebedůvěry a dokážeme pak lépe využívat své nadání. Kontakt s modřínem také pomáhá lépe snášet nepřátelské postoje lidí i nepřízeň osudu.

V literatuře se často jako strom tohoto období uvádí též cedr, který však u nás neroste. V jižněji položených oblastech však Keltové cedr znali a velmi si jej vážili. Jeho silice sloužila ke konzervování a pevné dřevo ke stavebním účelům.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marika Marika | E-mail | 23. února 2011 v 2:29 | Reagovat

ahoj. jsem narozena 23. 12 a moc to nechapu. :D

2 ladyandrona ladyandrona | 24. února 2011 v 18:05 | Reagovat

Mariko ani ja tomu nerozumim,takze ti neporadim.

3 v. v. | Web | 1. února 2014 v 13:27 | Reagovat

[2]: 23.12 nevládne žádný strom,protože je to "den roku a dne",tedy čtvrtina dne který připadá na přechodný rok :)

4 chrismc chrismc | Web | 9. září 2016 v 7:45 | Reagovat

půjčka do 5000 na složenku :-x

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama