Alergie je neochota růst, neochota se vyjadřovat a říkat, co chceme, protože "to stejně nemá cenu". Jeden maličký záchvat, a máme to doma. Všichni se starají a litují nás. Bohužel musíme svoje postoje na "něco" hodit, a tak chudáci kočky, koně a morčata musejí žít v izolaci od tohoto jedince. A také kvetoucí květiny a ty nádherné jarní vůně, ty jsou v království také zakázané, protože pokud se nevyjadřujeme a nepřijímáme svůj život, popíráme jeho normální a přirozené projevy, musíme se od něho izolovat.
Jestliže nechápeme, že pokud my máme alergii, my smrkáme, kašleme a dusíme se, je to náš vlastní postoj a problém našeho přístupu k tomu všemu kolem a nikoli to všechno kolem.
Nic zvenčí nemůže zapříčinit naši alergii, všechno je v naší hlavě. Jen to něco, na co jsme alergičtí, nám připomíná náš nevyřešený problém a my před ním stále strkáme hlavu do písku a chceme to vyloučit z našeho života. Pokud od věcí utíkáme, stejně si nás nakonec najdou. Nemůžeme ovšem utéci před naším vlastním životem, ale pokud jej změníme v živoření, však už víte... LÁSKA.
Povím vám jeden příběh. Bylo to nedávno, letos na jaře. Jela jsem se svým synem do naší Roklinky, což je malý ranč, kde pořádám různé akce. Jeli jsme sekat trávu.
Příběh se týká jednoho mladého muže, který chodí ke mně na semináře a je velice vnímavý a naladěný. Všechny souvislosti ho zajímají a je fascinován možnostmi. Baví ho změny postojů a vždy, když se něco dozví, snaží se to hned aplikovat. A zrovna v tuto chvíli za mnou přišel, a protože se zná i s mým synem, chtěl s námi jet do Roklinky. Chtěl s námi pracovat a být s námi.
Tak jsme vyrazili. Na místě dostal přidělený křovinořez a dal se do práce. Za chvíli však motor utichl a objevil se tento mladý muž. Oči měl vypoulené a celé červené, kýchal jako nastydlá ovce a paže měl celé zarudlé. Sklepával ze sebe trávu a rychle dýchal.
Mrkla jsem na něho, byl vážně hromádka neštěstí. Musela jsem se smát. Je to vážně legrační hra, stačí trochu trávy. Věděla jsem, že to bude chtít pochopit a vyřešit a že nevydrží svoji "hru" hrát dlouho. "No ty vypadáš," smála jsem se, "co ti tam dole udělali? Nikdy jsi mi neříkal, že jsi alergický."
Ještě malou chvilku se tvářil nešťastně a pak se začal smát také. Ocenila jsem to, byl vážně prima. Dobře věděl, že za to tráva nemůže, a moc si přál se toho zbavit. Tak jo.
Příběh byl prima. Vzpomněl na dobu, kdy měl sedm let a jezdíval s rodiči na chalupu. Jezdívali každý víkend. A co myslíte, že tam dělali? No přeci pracovali a pracovali...Ne vždy se mu to zdálo smysluplné, ale hlavní bylo, že musel stále pomáhat. Všichni stále něco museli a byla to pro něho otrava. Jediný člověk, který měl klid a byl z tohoto víkendového kolotoče vynechán, byla prababička. Vzpomněl si, že měla takový veliký bílý polštář a ten si vždycky položila pod strom. A na tom polštáři a pod tím stromem ležela a spala a spala, nikdo ji nesměl rušit a ona se ani rušit nedala. Všichni kolem pobíhali, přenášeli nějaká prkna a kompost, sekali trávu a spoustu dalšího - a ona spinkala. Malý chlapec jí tolik záviděl. Tak rád by si také lehl na bílý polštář a koukal do koruny stromu. Jenže nemohl.
Tak, a to je celé. A je z toho alergie na trávu. Možná, když budu alergický, nebudu muset pracovat, ale kontakt s trávou je navždy zakázán i na spinkání.
Problémem bylo především to, že se nevyjádřil, že neřekl, že už pracovat nechce, a užíral se uvnitř. Místo komunikace - vyhýbání se. Trochu si poplakal, pak jsme se znovu zasmáli a on odvážně vstal. No, přijel jsem sekat a to dodržím. Vzal nástroj a vyrazil. Slíbila jsem mu bílý polštář. Zamával mi pracovní rukavicí a zmizel. Za chvíli bylo slyšet hučení motoru. Pravidelné zvuky se rozléhaly kolem. A co více, nepřestávaly. Sekal asi dvě tři hodiny. Vrátil se celý obalený trávou, ošlehaný výfukovými plyny svého pracovního stroje, leč se šťastným úsměvem v obličeji. Bylo to vážně prima. Ještě jednou se zabořil do travnaté džungle a bylo hotovo. Žádné kýchání, žádné červené oči a žádná červená kůže ani nic podobného. Ano, čas práce pomalu končil, čas odpočinku začínal, oba hezky v rovnováze. Pěkně jsme si to užili. On byl vážně skvělý.
Jestliže nechápeme, že pokud my máme alergii, my smrkáme, kašleme a dusíme se, je to náš vlastní postoj a problém našeho přístupu k tomu všemu kolem a nikoli to všechno kolem.
Nic zvenčí nemůže zapříčinit naši alergii, všechno je v naší hlavě. Jen to něco, na co jsme alergičtí, nám připomíná náš nevyřešený problém a my před ním stále strkáme hlavu do písku a chceme to vyloučit z našeho života. Pokud od věcí utíkáme, stejně si nás nakonec najdou. Nemůžeme ovšem utéci před naším vlastním životem, ale pokud jej změníme v živoření, však už víte... LÁSKA.
Povím vám jeden příběh. Bylo to nedávno, letos na jaře. Jela jsem se svým synem do naší Roklinky, což je malý ranč, kde pořádám různé akce. Jeli jsme sekat trávu.
Příběh se týká jednoho mladého muže, který chodí ke mně na semináře a je velice vnímavý a naladěný. Všechny souvislosti ho zajímají a je fascinován možnostmi. Baví ho změny postojů a vždy, když se něco dozví, snaží se to hned aplikovat. A zrovna v tuto chvíli za mnou přišel, a protože se zná i s mým synem, chtěl s námi jet do Roklinky. Chtěl s námi pracovat a být s námi.
Tak jsme vyrazili. Na místě dostal přidělený křovinořez a dal se do práce. Za chvíli však motor utichl a objevil se tento mladý muž. Oči měl vypoulené a celé červené, kýchal jako nastydlá ovce a paže měl celé zarudlé. Sklepával ze sebe trávu a rychle dýchal.
Mrkla jsem na něho, byl vážně hromádka neštěstí. Musela jsem se smát. Je to vážně legrační hra, stačí trochu trávy. Věděla jsem, že to bude chtít pochopit a vyřešit a že nevydrží svoji "hru" hrát dlouho. "No ty vypadáš," smála jsem se, "co ti tam dole udělali? Nikdy jsi mi neříkal, že jsi alergický."
Ještě malou chvilku se tvářil nešťastně a pak se začal smát také. Ocenila jsem to, byl vážně prima. Dobře věděl, že za to tráva nemůže, a moc si přál se toho zbavit. Tak jo.
Příběh byl prima. Vzpomněl na dobu, kdy měl sedm let a jezdíval s rodiči na chalupu. Jezdívali každý víkend. A co myslíte, že tam dělali? No přeci pracovali a pracovali...Ne vždy se mu to zdálo smysluplné, ale hlavní bylo, že musel stále pomáhat. Všichni stále něco museli a byla to pro něho otrava. Jediný člověk, který měl klid a byl z tohoto víkendového kolotoče vynechán, byla prababička. Vzpomněl si, že měla takový veliký bílý polštář a ten si vždycky položila pod strom. A na tom polštáři a pod tím stromem ležela a spala a spala, nikdo ji nesměl rušit a ona se ani rušit nedala. Všichni kolem pobíhali, přenášeli nějaká prkna a kompost, sekali trávu a spoustu dalšího - a ona spinkala. Malý chlapec jí tolik záviděl. Tak rád by si také lehl na bílý polštář a koukal do koruny stromu. Jenže nemohl.
Tak, a to je celé. A je z toho alergie na trávu. Možná, když budu alergický, nebudu muset pracovat, ale kontakt s trávou je navždy zakázán i na spinkání.
Problémem bylo především to, že se nevyjádřil, že neřekl, že už pracovat nechce, a užíral se uvnitř. Místo komunikace - vyhýbání se. Trochu si poplakal, pak jsme se znovu zasmáli a on odvážně vstal. No, přijel jsem sekat a to dodržím. Vzal nástroj a vyrazil. Slíbila jsem mu bílý polštář. Zamával mi pracovní rukavicí a zmizel. Za chvíli bylo slyšet hučení motoru. Pravidelné zvuky se rozléhaly kolem. A co více, nepřestávaly. Sekal asi dvě tři hodiny. Vrátil se celý obalený trávou, ošlehaný výfukovými plyny svého pracovního stroje, leč se šťastným úsměvem v obličeji. Bylo to vážně prima. Ještě jednou se zabořil do travnaté džungle a bylo hotovo. Žádné kýchání, žádné červené oči a žádná červená kůže ani nic podobného. Ano, čas práce pomalu končil, čas odpočinku začínal, oba hezky v rovnováze. Pěkně jsme si to užili. On byl vážně skvělý.
LÁSKA...
Láska je naše schopnost efektivně řešit věci. Nevymlouvat se a nedělat si pakárny. Láska je naše nekonečná schopnost žít příjemný a smysluplný život a možnost vybrat si pro sebe to nejlepší. Není jednodušší pochopit a změnit postoj než shánět potvrzení, co všechno nemůžete?
Láska je naše schopnost efektivně řešit věci. Nevymlouvat se a nedělat si pakárny. Láska je naše nekonečná schopnost žít příjemný a smysluplný život a možnost vybrat si pro sebe to nejlepší. Není jednodušší pochopit a změnit postoj než shánět potvrzení, co všechno nemůžete?